Nová éra stavebních fakult: Konvalinka a Šuhajda o výzvách, odpovědnosti a roli univerzit ve společnosti
Dva nově zvolení děkani stavebních fakult ČVUT v Praze a VUT v Brně vstupují do období, které bude pro české stavebnictví klíčové. Od modernizace výuky přes tlak na digitalizaci až po propojení s praxí – jejich role bude mít významný přesah i mimo akademické prostředí. Stavebnictví se mění a spolu s ním i očekávání studentů, firem i celé společnosti.
S jakou vizí jste vstoupil do funkce děkana a jakou podobu by podle Vás měla mít moderní stavební fakulta v roce 2035?
Petr Konvalinka: Moje vize je velmi jednoduchá – zajistit a dokončit rekonstrukci budovy B fakulty a prosadit akreditaci studijního programu Stavební inženýrství v rozsahu 3 roky bakalářského a 2 roky magisterského studia. Stavební fakulta by měla být moderně řízena s menším množstvím větších kateder a pracovišť, měla by být ekonomicky stabilnější, s vyšší kvalitou všech činností, odolná vůči vnějšímu prostředí, respektovaná ve společnosti, více internacionalizovaná a mít výborné mezinárodní renomé.
Karel Šuhajda: Do funkce děkana jsem vstupoval s představou, že by měla být v budoucnu vnímána jako fakulta otevřená, moderní a sebevědomá, která nebude uzavřená sama do sebe, ale bude přirozeně propojená s praxí, městy, firmami. Zároveň chci tvořit fakultu, kde se lidé nebojí komunikovat, spolupracovat a přicházet s novými nápady, které budou reflektovat aktuální společenská a profesní témata.
V roce 2035 by fakulta podle mých představ měla stát na třech pilířích: kvalitním technickém základu, digitálních kompetencích a schopnosti chápat stavebnictví v širších souvislostech. Absolvent nebude jen „projektant konstrukcí“, ale i člověk, který rozumí datům, technologiím, udržitelnosti, ekonomice i komunikaci s investorem a veřejností.
Ve svém volebním programu jsem používal i symboliku Monte Cassina. Ne kvůli historii samotné, ale kvůli myšlence, že velké věci nevznikají chaoticky. Potřebují řád, spolupráci, odpovědnost a jasně definované role. Chci, aby fakulta fungovala jako dobře sehraný celek, kde každý ví, jakou má roli, za co odpovídá a jak svým dílem přispívá ke společnému výsledku.
Moderní stavební fakulta také musí být mnohem flexibilnější, než je dnes. Svět se mění rychleji než dříve a univerzita/fakulta na to musí umět reagovat.
Co pro Vás konkrétně znamená pojem Stavebnictví 4.0 – je to technologická revoluce, nebo spíše změna myšlení a procesů?
Petr Konvalinka: Pro mě osobně znamená ten pojem změnu přístupu k myšlení i procesům, které jsou dosud velmi konzervativní, mnohdy málo důvtipné a komplikované. Stavebnictví již dávno potřebovalo takový impuls, zejména v situaci, kdy není dostatek kvalifikovaných ani pomocných sil a současně je snaha stavět ještě intenzivněji.
Karel Šuhajda: Technologie jsou samozřejmě důležité, a to nejen ve stavebnictví, ale samotné technologie nestačí. Pokud bych to měl zjednodušit, tak Stavebnictví 4.0 je pro mě především změna myšlení.
Digitalizace, BIM, AI nebo automatizace mají obrovský potenciál, ale skutečná změna nastane až ve chvíli, kdy se změní způsob spolupráce, sdílení informací a řízení projektů. Stavebnictví je stále velmi roztříštěné a často funguje konzervativně. Přitom právě koordinace, práce s daty a propojení profesí dnes rozhodují o kvalitě i efektivitě staveb.
Na druhou stranu je důležité ukazovat, že české technické univerzity už dnes umí pracovat i s velmi pokročilými technologiemi. Na naší fakultě, konkrétně ve výzkumném Centru AdMaS, jsme například vybudovali jednu z největších laboratoří pro 3D tisk stavebních konstrukcí ve střední Evropě. Zabýváme se také robotikou, využitím robotických systémů pro průzkum staveb nebo nasazením dronů při diagnostice a monitoringu objektů.
Právě projekty jako Národní centrum Stavebnictví 4.0 pomáhají vytvářet prostředí, kde se mohou univerzity, firmy a výzkum skutečně propojit a posouvat celý obor stavebnictví dopředu.
Technologie tedy nejsou cílem. Jsou nástrojem, který může zásadně zlepšit celý proces od návrhu až po provoz budovy.
Jsou dnes české stavební fakulty tahounem inovací, nebo spíše reagují na vývoj v praxi?
Petr Konvalinka: Kéž by byly tahounem, zatím to tak nevypadá, ačkoli je snaha digitalizovat, automatizovat…všechny tyto procesy včetně robotizace trvají v akademickém prostředí příliš dlouho, ale s postupující možností využívat umělou inteligenci se zdá, že dochází k významnému posunu v rychlosti zavádění inovací a změn. Mám ale pocit, že firmy začínají chápat, že ve větší spolupráci s fakultami můžou dosáhnout rychleji na nové technologie a procesy.
Karel Šuhajda: Myslím, že obojí. V některých oblastech jsou fakulty skutečně zdrojem inovací a výzkumu, v jiných spíše reagují na to, co přichází z praxe nebo ze zahraničí.
Je ale potřeba si přiznat, že stavebnictví obecně nepatří mezi nejrychleji se měnící obory. O to důležitější je role univerzit. Fakulty by měly mít odvahu otevírat nová témata dříve, než se stanou standardem v praxi.
Pozitivně vnímám snahu o podporu transferu technologií, spolupráci univerzit s firmami i větší důraz na převádění výsledků výzkumu do praxe. Právě propojení akademického prostředí, průmyslu a investorů bude podle mě do budoucna klíčové.
Někdy však vzniká určitý rozpor mezi tím, co je důležité pro hodnocení univerzit, a tím, co by nejvíce pomohlo českému stavebnictví v reálném provozu. Do budoucna bude podle mě potřeba lépe hledat rovnováhu mezi kvalitní vědou, aplikovaným výzkumem a skutečným přínosem pro společnost i průmysl.
A zároveň platí, že bez úzkého kontaktu s firmami a reálnými projekty to nepůjde. Univerzita nesmí ztratit kontakt s realitou stavebního trhu.
Jak zásadní proměnou by měla projít výuka stavebního inženýra – co by dnes rozhodně nemělo chybět?
Petr Konvalinka: Rozhodně by neměla chybět větší mezioborová spolupráce. Úzce zaměření absolventi nejsou pro stavební průmysl tak zajímaví, jako ti, kteří mají interdisciplinární zkušenosti, umí pracovat v týmu, mají dobré teoretické a zejména odborné znalosti a praktickou zkušenost třeba i zahraniční. Určitě by neměla chybět dobrá znalost cizího jazyka, zejména angličtiny, ale také znalost řízení lidských zdrojů.
Karel Šuhajda: Technický základ zůstává klíčový. Absolvent musí rozumět konstrukcím, materiálům, fyzice staveb nebo statice. To se nezmění. Současně si ale myslím, že výuka stavebního inženýra musí být dnes podstatně širší a více připravovat studenty na reálný svět.
Navíc by měl budoucí absolvent být všeobecněji orientovaný, jazykově vybavený a schopný fungovat v mezinárodním prostředí. Důležitá je také větší samostatnost, schopnost převzít odpovědnost a umět se rozhodovat i v nejednoznačných situacích.
Stále větší roli hraje týmová spolupráce. Moderní stavební projekty dnes nevznikají izolovaně, ale jako spolupráce mnoha profesí. Student by se proto měl během studia učit komunikovat, diskutovat a obhájit svůj názor.
Samozřejmostí se zároveň stává využívání digitálních technologií, práce s daty, BIM nebo nástroji umělé inteligence. Nejde ale jen o ovládání softwaru. Důležité je pochopit principy a umět technologie smysluplně využít.
A možná jedna věc, na kterou se někdy zapomíná – studenti by měli získat také určitou odvahu. Odvahu přicházet s novými řešeními, nebát se odpovědnosti a mít chuť věci posouvat dál.
Má být digitální gramotnost (BIM, práce s daty, AI) povinným základem pro všechny studenty stavebnictví?
Petr Konvalinka: Určitě ano. Bez schopnosti pracovat s daty se naši absolventi neobejdou, je to dnes již úplná samozřejmost. Pracovat v BIM bude standardní záležitost a využívat prostředky umělé inteligence také.
Karel Šuhajda: Ano, jednoznačně. Stejně jako dnes považujeme za samozřejmost znalost statiky nebo stavebních materiálů, bude za několik let samozřejmostí i schopnost pracovat s digitálním modelem, daty nebo nástroji umělé inteligence.
Neznamená to, že každý absolvent musí být programátor nebo datový analytik. Ale každý stavební inženýr by měl rozumět principům digitálního prostředí, ve kterém bude pracovat. Digitální technologie dnes prostupují celým životním cyklem stavby – od návrhu přes realizaci až po správu budov a infrastruktury.
Současně je ale důležité nezapomenout, že technologie jsou pouze nástroj. Stavebnictví stále stojí na technickém myšlení, zkušenosti, odpovědnosti a schopnosti rozhodování. AI ani BIM nenahradí kvalitního inženýra, ale mohou výrazně rozšířit jeho možnosti.
Myslím si také, že školy by měly studenty učit nejen technologie používat, ale také o nich kriticky přemýšlet. Aby rozuměli jejich limitům, rizikům i tomu, kde mají skutečný přínos.
Vidíte větší výzvu v digitalizaci oboru, nebo v jeho udržitelnosti a dekarbonizaci?
Petr Konvalinka: Jsem přesvědčen, že výzva je ve všech uvedených oblastech. Digitalizace je samozřejmost, udržitelnost je nezbytnost a dekarbonizace je výzva pro zachování budoucnosti. Ale je třeba se ke všem třem oblastem chovat s pokorou. Každý drobný pokrok je významný a může ve svém důsledku pomoci třeba i nečekaným příspěvkem.
Karel Šuhajda: Myslím si, že tato témata už dnes nejde oddělovat. Digitalizace a udržitelnost spolu velmi úzce souvisejí a budou se stále více prolínat.
Pokud chceme efektivně snižovat energetickou náročnost budov, optimalizovat spotřebu materiálů, řídit provoz staveb nebo snižovat uhlíkovou stopu, bez kvalitních dat a digitálních nástrojů to jednoduše nepůjde. Digitalizace tedy není konkurencí udržitelnosti, ale spíše jejím předpokladem.
Současně ale vnímám, že největší výzvou nebude samotná technologie. Tou největší výzvou bude změna přemýšlení. Stavebnictví bylo dlouhá desetiletí nastavené primárně na výkon, cenu a rychlost výstavby. Dnes se stále více ukazuje, že musíme mnohem více řešit i dlouhodobou kvalitu prostředí, energetiku, životní cyklus staveb nebo schopnost adaptace na klimatické změny.
Současně si myslím, že bychom měli studenty i celý obor více vést k přemýšlení nad dlouhodobým provozem staveb a nad lidmi, kteří je budou skutečně užívat. Udržitelnost totiž není jen o materiálech nebo energetických štítcích, ale také o tom, zda bude budova dobře fungovat, udržovat se a sloužit i za několik desítek let.
Někdy mám pocit, že se u některých moderních staveb na tuto stránku trochu zapomíná. Přitom kvalitní a skutečně udržitelná stavba musí být nejen technologicky pokročilá, ale i prakticky provozovatelná, dlouhodobě funkční a příjemná pro své uživatele.
A právě zde vidím obrovskou roli univerzit. Nejen vyvíjet nové technologie, ale také připravovat odborníky, kteří budou schopni tyto změny chápat v širších souvislostech.
Co dnes od Vaší fakulty nejvíce očekává stavební průmysl – a daří se tato očekávání naplňovat?
Petr Konvalinka: Myslím, že stavební průmysl očekává především dobře připravené absolventy. A samozřejmě jejich dostatečný počet. A to je velký problém. Ačkoli jsou teď příznivější roky z hlediska demografie v kategorii kohorty osmnáctiletých, za 3-4 roky nás čeká prudký pokles. Navíc neochota studovat těžké technické obory je veliká a mnoho maturantů raději volí snadnější cestu k inženýrskému vzdělání studiem méně náročných oborů, než jsou klasické stavařina, strojařina, elektrotechnika a další.
Zatím se příliš nedaří naplňovat očekávání stavebních firem v oblasti počtu absolventů. Firmy by byly ochotny přijmout až trojnásobek jejich počtu. Bohužel stát v tomto selhává a politická reprezentace nemá odvahu nebo schopnost zavést diferencované školné, nebo alespoň pozitivní motivaci pro studium technických a přírodovědných programů.
Karel Šuhajda: Stavební průmysl dnes od fakult očekává především absolventy, kteří budou schopni samostatně pracovat, rychle se adaptovat a převzít odpovědnost. Firmy zároveň často říkají, že by takových absolventů potřebovaly minimálně dvojnásobek oproti tomu, kolik jich dnes technické univerzity produkují.
Vedle odborných znalostí je stále důležitější také pracovitost, schopnost komunikace, týmové spolupráce, odvaha rozhodovat se a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Právě tyto vlastnosti dnes zaměstnavatelé velmi intenzivně vnímají.
Současně je potřeba si přiznat, že se mění i samotná generace studentů, jejich pracovní návyky, očekávání i způsob přemýšlení o práci a životě. Univerzity na to musí reagovat a hledat nové formy výuky i spolupráce se studenty.
Na fakultě se proto snažíme velmi operativně reagovat na požadavky trhu a promítat je do profilu absolventa i samotné výuky. Důležité pro nás je, aby studenti během studia nepřicházeli do kontaktu jen s teorií, ale i s reálnou praxí, firmami a aktuálními technologiemi.
Má stavebnictví problém s atraktivitou pro mladé lidi? Jak jej lze změnit?
Petr Konvalinka: Myslím, že stavebnictví a zejména architektura nemají problém s atraktivitou pro mladé lidi. Dokonce současný převis uchazečů o studium architektury dává signál, že stavebnictví atraktivní je. Samozřejmě, že se dá atraktivita zlepšovat poukazováním na stavební „boom“, na perspektivu zaměstnání ve stavebnictví, na prestiž povolání inženýra nebo architekta a na výdělky, kterých mohou absolventi v relativně krátké době dosáhnout.
Může ale nastat problém v tom, že bude končit bakalářským vzděláním stále více absolventů studia, kteří budou lákáni stavebními firmami k tomu, aby nastoupili a až po několika letech praxe dokončovali magisterské studium, možná i kombinovanou formou, nebo už studium nedokončovali.
Karel Šuhajda: Ano, myslím si, že stavebnictví dnes určitý problém s atraktivitou má. A je potřeba o tom mluvit otevřeně.
Ve srovnání s některými jinými obory nabízí stavebnictví často náročnější pracovní podmínky – práci v terénu napříč ročními obdobími, vysokou míru odpovědnosti i značný pracovní tlak. Řada profesí zároveň vyžaduje velmi brzké začátky pracovní doby a neumožňuje takový komfort nebo flexibilitu, na kterou jsou mladší generace dnes zvyklé. Home office je ve stavebnictví z principu výrazně omezenější než například v IT sektoru.
Určitým problémem může být i platové ohodnocení, které často neodpovídá náročnosti a odpovědnosti, kterou stavebnictví přináší.
Na druhou stranu si myslím, že stavebnictví má obrovský smysl a společenský význam. Je to obor, který reálně mění podobu měst, infrastruktury i kvalitu života lidí. A právě to bychom měli mladé generaci mnohem více ukazovat.
Současně musíme stavebnictví modernizovat – více využívat digitalizaci, automatizaci, robotiku nebo moderní technologie, které mohou část fyzicky náročné práce výrazně změnit. Pokud chceme mladé lidi získat, musíme jim ukázat, že stavebnictví není obor minulosti, ale velmi moderní a technologicky zajímavé odvětví s velkým dopadem na budoucnost společnosti.
Pokud byste měl změnit jednu systémovou věc v českém stavebnictví, která by nejvíce urychlila jeho modernizaci, co by to bylo?
Petr Konvalinka: Těžká otázka, ale zřejmě výrazné zkrácení doby získání povolení k výstavbě, samozřejmě ne za cenu snížení nároků na povolovací proces. A pokud jde o výstavbu samotnou, pak zcela jistě prefabrikace. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století jsme byli jednou z velmocí prefabrikace, ale byla prováděna dost nešťastným způsobem – výstavbou obrovských panelových sídlišť. V současnosti by ale mohla prefabrikace přispět jednak k větší kvalitě stavby a pak také k větší rychlosti výstavby.
Karel Šuhajda: Pokud bych měl říct jednu zásadní věc, tak bych se zaměřil na zjednodušení a zrychlení procesů v celém stavebním řízení a zároveň na větší stabilitu prostředí, ve kterém stavebnictví funguje.
České stavebnictví dnes často naráží na složitost legislativy, dlouhé povolovací procesy, velké množství administrativy a také určitou roztříštěnost odpovědností. To zpomaluje nejen samotnou výstavbu, ale často i zavádění inovací a nových technologií.
Současně si myslím, že bychom měli mnohem více podporovat dlouhodobou spolupráci mezi státem, univerzitami a průmyslem. České stavebnictví má obrovský potenciál, ale bez stabilního prostředí, kvalitní strategie a větší podpory aplikovaného výzkumu se bude modernizace prosazovat obtížně.
A možná ještě jedna důležitá věc – stavebnictví potřebuje větší společenskou prestiž. Bez kvalitních lidí, kteří budou chtít v oboru pracovat a nést odpovědnost, žádná modernizace fungovat nebude.
Pokud byste měl jednou větou popsat stavebního inženýra roku 2035, jak by zněla?
Petr Konvalinka: Vzdělaný, kultivovaný, komunikativní, schopný, akční, flexibilní, kreativní, morálně a eticky zaměřený a dobře situovaný odborník.
Karel Šuhajda: Stavební inženýr roku 2035 bude technicky silný, digitálně gramotný a všeobecně přemýšlející odborník, který dokáže nést odpovědnost, spolupracovat napříč profesemi a vytvářet udržitelná řešení pro rychle se měnící svět.
